Zamyšlení o extremismu a fanatismu

EXTRÉMISTŮ A FANATIKŮ BY (TOLIK) NEBYLO, KDYBY…

MOTTO: /Extrémisté a fanatici/ „…chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova, ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.“ 1 Tm 1,7 – ČEP)

Zvolené hledisko reflektuje pastorační zápas o dobrotivé krásno duchovního života proti ničivým, nábožensky motivovaným, nelidským deformacím člověka a proto též běží o ochranu života rodin i budoucí generace (našich dětí). Aby nebylo hovořeno příliš per longum et latum , forma příspěvku k problematice extrémismu má charakter dvou esejisticky i stručně komentovaných tezí. Obě hovoří do kontextu života v Církvi adventistů s. d. a to v Čechách, načež chtějí být pozitivně formativní (navzdory stále latentnímu, příležitostně působivému extrémismu či fanatismu). 

1. TEZE: Mezi vrcholné hodnoty křesťanské víry patří Hospodinovým slovem kultivované vztahy – ty jsou nesené otevřeností a dialogem, sebereflexí i kritikou zvenčí.

Slovo extrémismus pochází z latiny a odkazuje ke společensko-náboženským fenoménům projevujících se krajností, nebezpečím, ba zánikem i smrtí.  Psychologie ví o tom, že v „extrémních případech může dojít k ‚psychické smrti osobnosti‘.“  Někteří psychoanalytici pracují s pojmem „trauma“, „toto původně řecké slovo znamená ‚rána‘. Jedná se tedy o duševní zranění, otřes… Není pravda, že z traumatu člověk vyvázl živý, je to přesně naopak, vyvázl bez života. Ani to však není pravda, protože člověk z toho očividně nevyvázl – do všeho, co se stalo, je stále ještě zapleten.“  Trauma je rána, která člověka přizabije (či zabije?). Objevuje-li se v psychologii stav člověka označovaný jako „psychická smrt člověka“, mám za to, že cosi obdobného lze shledat v oblasti duchovního bytí, tj. „duchovní smrt člověka“, přesněji „biologická existence duchovně mrtvého člověka“.  Přičemž zdrojem traumatu v náboženském prostředí mohou být tvrdě prosazované či kontrolované konfesijní „pravdy“ , zásady; nakonec i „teologie strachu“  ledacos živého v člověku umrtvuje. S. Daněk také počítá s „duchovní smrti“ (ovšem v jiném smyslu), z níž jsou osvobozeni ti, kteří jsou Kristovi (2K 15,20-23): „Tak musíme věřit, máme-li věřit najisto: protože jsme už nyní přeneseni z duchovní smrti do života s Bohem, proto smíme věřit i v posmrtný a věčný život …“  Ona neomluvitelná nehoráznost pramení z lidského hazardu s Kristovo působením v něm (co Kristus oživuje – lidský názor /postoj/ rdousí).

Významově blízko ke slovu extrémismus má jiné latinské slovo, totiž slovo fanatik .  Kdo je to fanatik? „Fanatik vyvolává a vyzařuje strach – a strach je jediným poutem, které ho spojuje s jeho bližním a s Bohem.“  „Fanatik je člověk, který prožívá nějaké silné duchovní pocity, někdo, kdo má vlastně přebytek víry. A takový člověk často způsobuje, že jiní přestávají věřit ve víru vlastní… Fanatik už nemá potřebu přemýšlet individuálně, jiní myslí za něj… Fanatik… nemá žádné pochybnosti, je si sám sebou jistý. Nelze s ním hovořit…“  Ovšem k podstatě víry patří naslouchání! Spojíme-li poslední písmenko prvního slova a poslední písmenko posledního slova nejdůležitějšího vyznání Izraele Š-ma , vznikne hebrejské slovo ed, svědek, svědectví, důkaz. Hospodinovým svědkem je totiž ten, kdo naslouchá. Není divu, že rabíni zdůrazňují – láska nestačí (je třeba ještě jiného nadání); tuto pravdu o lásce se v Bibli dozvěděl již Jákob: „… Láska někdy nejen spojuje, ale i rozděluje. Tak tomu bylo v jeho dětství, kdy otec miloval Esava a jeho samotného milovala matka. Tak tomu bylo, když si vzal dvě sestry. Potřetí se vše opakovalo, když on sám měl raději Ráchelina syna Josefa než své ostatní děti…, co jsme se s ním dozvěděli i my, je skutečnost, že láska samotná nestačí. Musíme dbát i o ty, kdo se cítí nemilováni. Bez toho se nevyhneme konfliktům a tragédiím. To vyžaduje zvláštní schopnost – umění naslouchat… Judaismus je bezpochyby náboženstvím vnímavého ucha… V judaismu je nejvyšším duchovním darem schopnost naslouchat – nejen Božímu hlasu, ale i nářku lidí, vzdychání chudých, slabých, osamělých, opovrhovaných a někdy též ne- nebo méně milovaných.“  Jen dodejme: k umění naslouchat a vést dialog přináleží ještě důležitá ochota (podmínka): pravdivá sebereflexe  a otevřenost vůči kritice zvenčí.

V jaké šíři má dialog a naslouchání, sebereflexe i kritika zvenčí probíhat? Na otázku – „Pane profesore, můžete mi, prosím, z Vaší široké perspektivy říci, co dělá Čecha Čechem, v čem tkví česká specifičnost?“ – Karel Skalický odpověděl: „Nad tím již dlouho také přemýšlím. Zdá se mi, že jediné, co mají Češi společné, je právě jen to, že jsou Čechy. V Čechovi je totiž kus katolíka, kus protestanta, kus žida, kus marxisty.“ Tedy spektrum dialogu pro „českého křesťana“ (jakékoli konfese) je dáno podle mého soudu touto šíří.

Shrnutí: Extrémistů a fanatiků by /tolik/ nebylo, kdyby lidé přemýšleli, naslouchali (si), své postoje i světonázor (pod aspektem pravdivé sebereflexe a kritiky zvenčí) přehodnocovali v celé šíři svých historicko-kulturních (náboženských) kořenů.

2. TEZE: Vyznáváme bytostně – bytím životadárným.

Hlavním motivem této teze navazuji na Jana Hellera, jenž v Písmu rozpoznal dvojí (základní)   přístup k životu: pastýř či lovec , popřípadě hovořil o lidech, kteří „jsou jako kanál“ (co do nich nateče, to z nich vytéká) nebo „jako bystřina či pramen“ (s určitou mírou pročišťující schopnosti) . Jiří Beneš Hellerovu „černobílou typologii“  obohatil o „šedou zónu“ (pro současnost dosti příznačnou), když v Bibli objevil třetí pojetí lidského bytí, kteréžto shrnuje slůvkem oráč: „Oráč je typ člověka (dříč) pracující sám pro sebe.“  Obdobnou analýzou existenciálních rozhodnutí je oběma biblistům blízko Erich Fromm, dle základní životní orientace označuje člověka buď biofilem či nekrofilem . Shrneme-li nejpodstatnější projevy biofilie, pak jsou to podle Fromma:  nelibování si ve výčitkách a sebeobviňování, rychlé návraty do života a snaha konat dobro, vřelost, citový vztah k druhým lidem, svoboda „k“ něčemu a svoboda riskovat, žádné hrozby, vyučování (hlavně příkladem) vedoucí k vnitřní harmonii i síle, povzbudivý vliv a ohlas okolí, přirozeně zajímavý způsob života; přímým opakem jsou projevy nekrofilie: sebezhnusení a smutek, nedostatek povzbuzení, strach, rutinovaný a nezajímavý způsob života, mechanicky (nikoli lidskými vztahy) formovaný pořádek.

E. Fromm si v dané souvislosti klade otázku, zda je člověk „vlk, nebo ovce“, zda platí Hobbesův závěr v této otázce, že je homo homini lupus  (člověk člověku vlkem). Dospěl k jiné odpovědi a to, že „každý člověk kráčí kupředu tím směrem, který si zvolil, směrem k životu, anebo směrem ke smrti, směrem k dobru, nebo ke zlu.“  V jádru jde o důvěru k životu nebo o strach z něj, jde o lásku či nenávist k životu vyjadřovanou gesty i vztahy. Nezáleží tolik na tom, co říkáme, ale jak žijeme. E. Fromm hovořil o celkové atmosféře kolem osoby či skupiny , J. Heller mluvil o biopoli . Ještě však dodejme, že lakmusovým papírkem životodárného prostředí je rovněž humor, pramenící ze zdravého nadhledu i vyváženém rozhledu. Právě žertů ze sebe samého, ani ze svého světonázoru, extrémista s fanatikem nejsou schopni (C. S. Lewis se vyjádřil jinak, když napsal, že jestli něčeho ďábelské bytosti nejsou schopni, pak je to humor) .

Shrnutí: Extrémistů a fanatiků by /tolik/ nebylo, kdyby se lidé nebrali smrtelně vážně a nebyli jako kanál – snůškou splašků zla i lidské zloby bez víry /vůle/ v pročištění; extrémistů a fanatiků by /tolik/ nebylo, kdyby lidé činili životodárná rozhodnutí ve službě dobré budoucnosti příštích generací. 

Závěrem: Když se Elie Wiesel zeptal svého otce – „Co ze mne jednou bude?“ – a očekával, jak mu táta vymaluje úctyhodnou budoucnost, dočkal se překvapivé odpovědi, s níž se v budoucnu setkal: „Bude z tebe starý, nevrlý Žid/žid.“ Pokud se člověk dožije stáří, bude se muset dívat na to, co za sebou zanechá. O tom náš poučil Pilát, když davu, jenž řval, „Ukřižovat!“, odvětil: „VY SE NA TO BUDETE DÍVAT.“  (Co jste si rozhodli.); o tom nás poučili zástupci Sanhendria, když Jidášovi vracejícímu peníze za zradu odsekli: „Co nám po tom? TY SE NA TO BUDEŠ DÍVAT.“  (Co za tebou zůstane.) Dříve než člověk zestárne a opustí své životní úkoly i role, měl by dbát na takový život, aby se na něj zpětně dalo dívat (i z perspektivy nastávajících generací).

Josef Dvořák

Instagram

.

Adresa

Peroutkova 57
150 00 Praha 5

Bankovní spojení:
3361740227/5500
oddil-penguins@pathfinder.cz
Vytvořeno službou Webnode